Edukační cíl

Otázka cíle (smyslu) vzdělávání je zcela zásadní. Mohli bychom se také zeptat jedním slovem – PROČ? Jistě si vzpomenete na svá školní léta (nebo se to týká i přítomnosti), kdy jste pokládali otázky typu (ať již učiteli přímo, nebo sobě „v duchu“): Proč se to mám učit? K čemu mi to bude? apod. Pokud tato otázka nebyla dostatečně (uspokojivě) zodpovězena, zřejmě vám učení se toho daného dělalo větší či menší problém. Navíc je tu ještě další problém (proměnná), která má vliv na stanovení cíle – a tou je čas. Říká se, že škola připravuje (má připravovat) pro život – ale umíme říci, jaký bude život, jak bude vypadat svět za 15 či 20 let? V tomto ohledu je stanovení nějakých cílů dosti obtížné, přesto můžeme sledovat jisté „obecnější tendence“, jež nám pomohou se v problematice cílů (alespoň částečně) zorientovat.
Existují tři hlavní složky cíle dle zaměření:
a) informativní – kognitivní (vzdělávací, poznatková) – tento cíl se týká báze poznatků, vědomostí (žák např. umí rozlišit skupenství vody, vyjmenuje důležité bitvy apod.)
b) formativní – afektivní (výchovná, hodnotová) – tyto cíle se dotýkají postojů žáka a podílí se na utváření hodnot (např. žák neubližuje zvířatům, váží si druhých lidí apod.)
c) metodologické – psychomotorické (schopnostní a dovednostní) – tyto cíle rozvíjí u žáků praktickou dovednost (např. dokáže sestavit a provést pokus, umí si vyhledat spojení v jízdním řádu aj.)
Dle konkrétnosti můžeme rozlišovat cíle rámcové – ty jsou zastoupeny např. v kurikulu (konkrétně v RVP ZV) a cíle etapové – ty již vytváří, operacionalizuje učitel (cíle tematického celku, cíle hodiny, cíle jednotlivých učebních úloh).


CÍLE JAKO GRAMOTNOST
V poslední době se často hovoří o vzdělaném člověku jako o člověku gramotném, mající určitou gramotnost. Můžeme se také setkat s pojmem funkční gramotnost, za niž je považována schopnost člověka aktivně participovat na světě informací (Gošová, 2011). V oblasti vzdělávání se hovoří o tzv. základních gramotnostech (čtenářská, matematická), jež jsou nezbytnou podmínkou pro získání klíčových kompetencí i pro dosažení dalších důležitých cílů vzdělávání a odborné přípravy.
Dokument „Národní strategie základních gramotností v základním vzdělávání“ (2010) hovoří mj. i o dalších typech (druzích) gramotnosti, které se týkají určitých tematických oblastí vzdělávání – zde spadá hlavně přírodovědná gramotnost, která je teoreticky uchopena zvláště ve spojení s výzkumy PISA. Co se týče společenskovědní složky, tak tam neexistuje nějaká komplexní gramotnost, ale specificky se vyčleňuje např. gramotnost finanční či informační, méně často se setkáme s gramotností občanskou. Jednotlivé gramotnosti se mohou v reálném životě prolínat.
Maršák (2006) uvádí, že v současné škole 21. století „se klade důraz spíše na porozumění osvojovaným poznatkům a na schopnosti je využívat, než na jejich množství a na pouhou recepci žáky. Významnou roli hraje také fakt, aby kurikula vytvářela širší předpoklady pro budoucí profesní uplatnění absolventů škol i jejich optimální zařazení do společnosti.“
Můžeme tedy říci, že nejde (nemělo by jít) o to naučit se dané učivo nazpaměť, bez porozumění, ale naopak je umět aplikovat v praktickém životě. Jinými slovy hlavním cílem není jen znát, umět definovat, popsat, ale vědět jak, k čemu
dané vědomosti využít. Chceme upozornit na to, že v žádném případě nejde o to poznatky, vědomosti upozadit (ve škole si budeme jen hrát na koberci), ale o skutečné porozumění tomu, co se žák učí s promítnutím do praktického života.

Jako příklad si uveďme tření. Pokud vím, jak tření funguje, jak ho snížit, pak vím, jaké kolo zvolit na silnici a jaké do hor. Nebo co se týče zahřívání látek – pokud vím, že látky (zpravidla) se zvyšující se teplotou zvětšují svůj objem, nebudu např. ohřívat nápoj v uzavřené lahvi. V oblasti geografické se nabízí oblast orientace na mapě např. při výletu. Obecně tedy to, co se učím, se učím proto, abych mohl efektivně řešit problémy. Je zřejmé, že ne vždy bude žák vidět jasně přímou souvislost mezi tím, co se učí a jak to použít, ale učitel by mu měl v tomto napomoci. Jak uvádí Maršák (2006) tak toto pojetí vzdělávání (tzv. sociální relevance) není jediné. V posledních letech se zdůrazňuje hlavně porozumění – aby žák dobře porozuměl základním přírodovědným pojmům a zákonům. Čili jde o porozumění konceptuálnímu systému a metodám přírodovědného (a také historického, geografického, společenskovědního) poznávání. Současný trend pak směřuje k určitému propojení těchto dvou pojetí – tzv. kompozitnímu modelu. Ten by měl žákovi poskytovat hlavně porozumění fundamentálním pojmům a zákonům, jež mu potom umožní lépe a hlouběji poznávat reálný svět, který ho obklopuje, a tím i do jisté míry lépe předpovídat výsledky jeho interakcí s ním.